Když koupil 20 děl od Maneta, nazvali ho bláznem. No jen díky jeho vytrvalosti impresionismus přežil a stal se populární. Paul Durand-Ruel (1831 - 1922).
Dnes, kdy impresionistické díla dosahují závratné sumy na aukcích, je těžké uvěřit, že umělci jako Monet, Degas, Renoir byly téměř úplně vyřazeni z uměleckého světa. Kdo ví, zda bychom se dnes s jejich díly vůbec stratávali, kdyby se jejich neujal francouzský galerista a obchodník s uměním Paul Durand-Ruel. Tento elegantní muž se celý život věnoval podpoře a obraně impresionistů, dlouho předtím, než byl jejich talent uznán. Jak řekl Monet: "My impresionisté bychom bez něj zemřeli hladem. Dlužíme mu všechno."
Začátek jeho celoživotní lásky k impresionismu přichází v roce 1870, kdy se během prusko-francouzské války přestěhoval do Londýna. Podle některých zdrojů to byl právě Daubigny, který mu představil Moneta. Ten byl v Londýně také v exilu. Jeho nadšení pro Monetovy díla bylo okamžité. Byl připraven ignorovat vše, co o jeho tvorbě slyšel a ihned nakoupil několik děl. Byla to transakce, která změnila život oběma stranám. V roce 1868, dva roky předtím, než se setkal s Paulem Durand-Ruelem, byl Claude Monet tak "zlomený", že se pokusil spáchat sebevraždu skokem do Seiny. On a další - Renoir, Sisley, Pissarro a Manet - žili od té doby roky v chudobě a deziluzi. Jejich díla, abstrakce barev a světla, se setkávali pouze s výsměchem pařížské společnosti. Proč si je tedy Durand-Ruel vybral? Určitě ke tomu přispěl fakt, že už od dětství byl ve styku s méně populárními a experimentálnejšimi pracemi, které rodiče věšely u něj v ložnici. Nová skupina impresionistických umělců sem přesně zapadla. Po několika dnech od koupě Monetových díl se v dočasných londýnských prostorách Durand-Ruelovej společnosti zastavil Pissaro. Jelikož tam majitel osobně nebyl, Pissaro tam nechal své dílo na ukázku. Jakmile ho francouzský galerista uviděl, psal Pissarovi, jak moc se mu dílo líbí a byl by rád, kdyby mu poslal i další. V letech 1870 a 1871 Durand-Ruel otevřel svou galerii v Londýně a v Bruselu.
Po návratu do Paříže v roce 1872 ho zaujaly díla Eduarda Maneta. Za jeden měsíc od něho koupil spolu 21 obrazů za 35 000 franků, což byl v té době velmi riskantní krok. Zejména vzhledem k tomu, že pro impresionismus neexistoval v podstatě žádný trh. Durand-Ruel však viděl v této skupině novou vitalitu a koupil díla i od Degase, Sisleyho a Mary Cassattové. Vždy za částku, kterou si zapýtali.
V roce 1874 tito nezávislí umělci představili první impresionistickou výstavu. Konala se ve studiu fotografa Nadara v Paříži. Na výstavu přišel i kritik Louis Leroy, který obraz Clauda Moneta Impression, soleil levant (imprese, východ slunce) považoval za nedokončený a od něho odvodil ironické pojmenování celé skupiny jako impresionisté. Kritické vyjádření přicházeli z celé pařížské kulturní obce.
Přesto Durand-Ruel o dva roky později (1876) zorganizoval druhou výstavu impresionistů v jeho galerii na Rue Le Peletier, kde vystavil asi 250 děl od dvaceti umělců. Po tomto kroku ho někteří nazvali bláznem, jiní zanevřeli na jeho galerii. On ale kupodivu mnohých pokračoval dál. Kromě toho, že usměrňoval kariéru své umělce, malinko nafukoval ceny tím, že kupoval díla za vyšší cenu, jaká by byla reálná cena na trhu, platil jim i účty za lékaře, krejčího, někdy dokonce i jejich nájemné. Vše hlavně proto, aby mohli pokračovat v malování. Nepříznivá situace však trvala déle než si možná myslel. Durand-Ruel byl dokonce nucen prodat díla ze své sbírky, jen aby dokázal tuto situaci finančně ustát. Svou reputaci si tak poškodil, že musel na prodej díl využívat služeb makléře, protože pokud by kupující věděli, že jde o jeho sbírku, pravděpodobně by od koupě ustoupily. Při vyřizování úvěru z banky chtěl ručit díly této nové skupiny, ale banka ohodnotila jen jejich rámy, díla vůbec nebrala v úvahu...
Celý blog čtěte ZDE.
